Hledej

neděle 13. května 2012

TOP 10: Another Road Movies

Zatímco první desítka putovních filmů měla za společného jmenovatele snahu pobavit diváka, následující list je zaměřen spíše na spirituální stránku cestování. Záměrné pokusy polechtat bránici jsou odsunuty na druhou kolej, neboť ona cesta reprezentuje hlubší smysl. Ať už představuje hledání vlastních hodnot, manifest svobody, nebo snahu o její překonání za každou cenu, vždy má významný vliv na osudy hrdinů. A zprostředkovaně i na diváky, kteří se nechají vtáhnout na prašné silnice nebo na toulky divokou přírodou...

Easy Rider (1969) - 80%
Bezstarostná jízda
A kde začít jinde, než u nejklasičtějšího zastupitele tohoto žánru. Wyatt (Peter Fonda), zvaný kapitán Amerika (kvůli nášivce americké vlajky na bundě, žádná spřízněnost s komiksovou postavou), se spolu s Billym (Dennis Hopper) vydává na cestu z Los Angeles na karneval Mardi Gras v New Orleans. Jako drogoví dealeři si přišli na nějaké dolary a nic jim nebrání v tom vzít své mašiny a začít brázdit nekonečné americké dálnice. To je celým námětem a poselstvím celého filmu - představovaná svoboda. Svoboda rozhodnutí se, kde přečkat noc, jakým směrem se vydat, kde se zdržet a s kým se dát do řeči či přibrat s sebou stopaře (Jack Nicholson). Pohybujeme se na konci šedesátých let a to určuje složení tehdejší společnosti. Hlavní představený rozdíl poskytuje náhled na střet světů volnomyšlenkářské hippie komunity a konzervativních patriotů. S tím, že na první jmenovanou skupinu je nahlíženo značně shovívavěji, ba dokonce v lepším světle. Tento snímek musel ve své době strhnout každého příznivce svobodomyslnosti a daří se mu to dodnes. Cesta k úspěchu vedla přes nasnímané cesty lákavých amerických scenérií a především vhodně zvoleného soundtracku. Jeho titulní skladba se právem stala hymnou všech cestovatelů, nejenom zrozených k divokému stylu života. Zazní i Jimi Hendrix, který se následně filmem nechal inspirovat pro složení písně Ezy Rider. Táborákové dialogy s jointem v ruce dnes možná už neosloví širokou veřejnost, neboť je jejich akutnost spjatá s bohatou dobou, ve které film vznikal. To ovšem nemění nic na tom, že režisér a zároveň představitel jedné z hlavních rolí Dennis Hopper vytvořil kult, který tuto dobu reflektuje z atraktivní perspektivy. A málokterý divák by nechtěl nasednout na choppera a nechat si prohánět vítr ve vlasech. Zažít skutečnou bezstarostnou jízdu...

"No, I mean it, you've got a nice place. It's not every man that can live off the land, you know. You do your own thing in your own time. You should be proud."




Interstate 60: Episodes of the Road (2002) - 90%
Interstate 60
Následující film je dokonalou metaforou nastaveným žánrovým pravidlům, epizody z této cesty jsou totiž stejně doslovné, jako abstraktní. Příběh se točí kolem mladíka Neala Olivera (James Marsden), který stojí před otázkou ohledně svého budoucího života. Jeho největším koníčkem je malování, ale otec by ho nejraději viděl studovat práva. Jakou cestou se vydat? Během svých narozenin vysloví přání znalosti odpovědí na své otázky a má to štěstí, že ho vyslechne O.W. Grant (Gary Oldman). To je totiž americká mýtická postava, která může splnit jedno přání (svým svérázným způsobem) a daruje Nealovi Magic 8-Ball na zodpovězení veškerých ANO/NE otázek. Ta se mu bude rozhodně hodit při cestě za doručením záhadného balíčku. Město Danver, stejně tak jako dálnice číslo 60, která do něj vede, totiž na žádné mapě neexistuje. Začíná dobrodružná cesta plná jinotajů, které možná pomohou Nealovi k rozřešení otázek svého života a nalezení ideální lásky. Zabloudí například do města plného právníků, kteří se navzájem žalují, nebo do muzea Podvodů, kde se vystavují skutečná umělecká díla, ale povrchní snobové nedokáží rozeznat rozdíl a slepě obhajují název muzea. Cestu mu obzvláštní celá řada postav, například umírající reklamní agent Bob Cody (Chris Cooper), policejní šéf (Kurt Russel) města, jehož obyvatelé jsou závislí na vládou kontrolovaných drogách nebo ideální dívka z bilboardů (a Nealových snů) Linn Linden (Amy Smart). O scénář a režii se postaral Bob Gale, nejznámější pro svou scénáristickou práci na klasické trilogii Návratu do budoucnosti. Proto se zde ve vedlejších rolích objevuje i dvojice Michael J. Fox a Christopher Lloyda (člověk tuto kombinaci musí automaticky ocenit). O scénář je tak dobře postaráno a poskytuje celou řadu skutečně originálních momentů. Hlavní devizou je nastavená magická atmosféra a příjemné herecké výkony. Jmenovitě Gary Oldman nebo Chris Cooper si své role vyloženě užívají. Je až žalostná škoda, jak se o tomto díle málo ví. Mnoho filmů hodných nálepky feel-good-magic-road-trip není a tenhle se automaticky řadí k samotnému vrcholu. Nenápadné, přesto působivé.

"As I say, messing with people's heads can be a lot of fun. You should try it."




The Brave Little Toaster (1987) - 65%
Malý toaster
První zástupce animovaných filmů to nemá zrovna jednoduché s vysvětlováním základního plotu. V hlavní roli jsou totiž staré spotřebiče, které se vydávají na cestu za svým majitelem. Dostatečně bizarní? Tak ještě k tomu se jedná o muzikál. Inu, jsme na konci osmdesátých let a o takovéto náměty nebyla nouze. Přesto do tohoto výčtu právem patří. Jak již bylo naznačeno, v hlavní roli jsou domácí spotřebiče - elektrická dečka, upovídané rádio, bláznivá lampička, bručoun vysavač a odvážný toaster. Každým dnem netrpělivě čekají, až se jejich majitel vrátí domů a vše bude zase tak jako bývalo. Jenomže vše nasvědčuje tomu, že je tento scénář velmi nepravděpodobný. Tak se rozhodnou pro jedinou logickou věc - vydají se na dobrodružnou cestu sami. Zapojit akumulátor, vyměnit žárovku a jede se do města! Lesy, řeky, vodopády, vše co je ke správnému road movie potřeba. Film dokáže být místy i značně strašidelný. Když se naši hrdinové dostanou do rukou starožitníka, který rozmontuje co mu pod ruku spadne, vyobrazené prostředí navozuje tíživou atmosféru psychiatrické léčebny. Stejným způsobem může fungovat i scéna na skládce, nebo mrzutý ventilátor na začátku příběhu. Dostane se rovněž na otázku ohledně nových technologií a smyslu existence starých spotřebičů, ale jelikož jsme stále v naivních 80. letech, jistě nebude překvapením závěrečné rozuzlení. Pro menší děti funguje film jak má, neboť jsou obsaženy všechny potřebné elementy - zábava, dobrodružství, sem tam nějaké to morální poselství nebo chytlavá písnička. S odstupem času ale na povrch vyplouvají některé nedokonalosti, ať už nápadové, nebo čistě audiovizuální. Problém nastává i s jistou mírou opotřebovanosti a stárnutím díla obecně. Z dnešního hlediska je ale třeba uznat, jak dobře to vzhledem s prazvláštním námětem dopadlo. Dnes by něco takového (regulérně zamýšleného a s přidanou hodnotou mimo kategorii předškolních dětí) vzniknout nemohlo. Při nostalgickém vzpomínání na animované road movies tak bude mít Malý toaster vždy své místo. Vznikla ještě dvě video-pokračování, ale jak už bývá zvykem, za moc nestála.

"I've always loved travel anyway: the open road, the smell of the wind in my face, the flies clogging up my grill."




Jízda (1994) - 70%
Jízda
I v prostředí český luhů a hájů občas vznikne nějaká ta čistá žánrovka. Nejznámějšího zástupce road movie kategorie přivedl na svět úspěšný režisér Jan Svěrák. Jeho Jízda ukázala, že dobrodružství na cestě lze zažít i v našich končinách, aniž bychom nutně museli aplikovat modely zahraničních produkcí. Tento letní snímek pojednává o dvou kamarádech, Radkovi (Radek Pastrňák) a Frantovi (Jakub Špalek), kteří si "vyrobí" kabriolet a vydají se na cestu odlehlými vískami jižních Čech. Hlavu jim znenadání poplete přibraná stopařka Anna (Aňa Geislerová), která je svým provokativním vystupováním a žárlivým přítelem za zády dostane do nejedné vypjaté situace. Ale to už k tomuto žánru patří. Celková nastavená atmosféra zcela jasně odkazuje na již zmíněnou Bezstarostnou jízdu a přebírá z ní i některé dramatické atributy. České prostředí této minimalistické hře o ideálech prožitého léta na cestě bez starostí nijak neubírá na nastavené náladě, čemuž dopomáhá skladba tvůrčího týmu. Jan Svěrák dodnes patří mezi naše nejzajímavější a nejkvalitnější filmové tvůrce s širokým žánrovým záběrem. Mezi další neodmyslitelné prvky patří kamera F.A.Brabce v barevném ladění do odstínu zapadajícího letního slunce a soundtrack kapely Buty, jejíž frontman si střihl jednu z hlavních rolí. Svým jednoduchým zaměřením se jedná o film, který si užije specifická skupina lidí, která se alespoň vzdáleně dokáže identifikovat s hlavními představiteli. Na naše poměry (a vlastně i na mezinárodní) se ale stále jedná o nadprůměrný vstup na poměrně neznámou půdu. Pokud vytěsníme z podvědomí ohavnost s Agátou Hanychovou, jediným slušnějším pokusem o resuscitaci žánru v novém tisíciletí na našem území byly až Pusinky z roku 2007. Ty ale přes poměrně adekvátní výkony hlavních hrdinek a příjemný soundtrack doplácely na zmatený scénář a mdlé vedení režisérky Babinské. Můžeme tak jen doufat, že na další road movie nebudeme čekat dlouho a že bude nápaditá alespoň jako nestárnoucí Jízda (i když Rodina je základ státu v podstatě byla také road movie, takže na tom nejsme zase tak zle).

"Vole, holky nezapomínaj..."




Into the Wild (2007) - 90%
Útěk do divočiny
Sean Penn není jenom lovcem hereckých nominací za různé typy charakterních postav, ale také příležitostný režisér. Uchvácen knihou Jona Krakauera, pojednávající o skutečném příběhu "supertrampa" Chrise McCandlesse, nabyl přesvědčení o nutnosti převedení tohoto díla na filmová plátna. A dobře udělal. Nejprve několik slov k příběhu. Chris (Emile Hirsch) je úspěšný student, který má před sebou slibnou kariéru. Jenomže navzdory svým konzervativním rodičům (Marcia Gay Harden, William Hurt) a celé společnosti se rozhodne nenásledovat předem vyšlapanou cestičku a vydat se najít skutečné hodnoty a vlastně i sama sebe. Ze dne na den se zbaví veškerých úspor a vydává se na neohlášenou cestu s minimální průpravou, pouze se beatnickými ideály a snílkovsky otevřenou myslí. Cestu s jasným cílem - Aljašská divočina. Cesta nebude jednoduchá, ale právě ono překonávání překážek je základním kamenem pro dosahování svých cílů ve skutečně svobodném prostředí. Film se hluboko zaryl do srdcí diváků s obdobným náhledem na svět, pro které představoval zástupce jejich myšlenkového hnutí. Není ale nutnou podmínkou souhlasit s jednáním hlavního hrdiny, i přesto zůstane velice intenzivní filmový zážitek plný krásných scenérií americké krajiny, podbarvený velmi trefnou melancholickou hudbou frontmana post-grungové kapely Pearl Jam Eddieho Veddera. Zde se na chvíli zastavme. Když se v roce 2007 vyhlašovaly oscarové nominace za nejlepší hudbu složenou pro film, název Útěku do divočiny se trestuhodně v listu neobjevil. Odlišný vkus akademické poroty nebo snad příliš silná konkurence? Pardon, ale rovnou tři nominace ve stejné kategorii pro muzikál Enchanted? To už hraničí s čirým ignoranstvím. V tomto roce vyhrála hlavní cenu skladba "Falling Slowly" Markéty Irglové a Glena Hansarda k filmu Once, za což můžeme být z národního hlediska jistě rádi (jen kdyby rádia tuto skladbu prakticky nezabila neustálým vtloukáním do uší posluchačů), ale kdo slyšel alespoň "Society", jistě ví, o čem mluvím. O skutečných událostech na počátku 90. let, knižní předloze, sestavené s nasbíraných deníkových materiálů, filmu samotném, nebo jeho poselstvích by se dalo vyprávět velmi dlouho. Nejlepším způsobem, jak vycítit tu správnou atmosféru, je ovšem nejlepší si samotný film pustit, knihu přečíst, nebo jen pustit tklivé melodie akustické kytary doprovodného soundtracku. Silný zážitek zaručen.

" It should not be denied that being footloose has always exhilarated us. It is associated in our minds with escape from history and oppression and law and irksome obligations. Absolute freedom. And the road has always led west."




Vanishing Point (1971) - 85%
Vanishing Point
Nyní se vracíme k podobnému duchu, který nastavila Bezstarostná jízda. Během dvou let ale doba značně pokročila, hippies mají svůj vrchol za sebou a zbytky jejích členů žijí v separovaných společnostech mimo dosah veřejnosti. Nastává nová, "funky", éra - 70. léta. Charakteristická hudba, oblečení, auťáky... Do tohoto prostředí je situován příběh řidiče Kowalskiho (Barry Newman), jehož úkolem je doručit auto 1970 Dodge Challanger z Colorada do San Francisca. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby neuzavřel sázku, že svůj úkol stihne do 15ti hodin. Vezme si prášky na udržení pozornosti, naladí rádio a vydává se na neopodstatněný závod bez konce. Jeho vnitřním hlasem je lepý DJ Super Soul (Cleavon Little), jež k němu promlouvá skrze rádiové vysílání. Jinak neznáme ani křestní jméno, ani přesnou motivaci jeho konání. Právě tento element mystična dodává celému filmu jiskru, spolu s celkovou osudovostí a vhodně složenému soundtracku. Ten obsahuje skutečně rozmanitou škálu hudebních stylů od gospelu, přes funky disco, až po hard rock. A každá skladba se dokonale hodí k probíhajícímu ději. Tento poměrně neznámý snímek měl značné popkulturní dopady. Vytvořil z Dodge Challengera ikonické závodní vozidlo, s oblibou používané v každém druhém filmu (dobrá, svůj podíl na tom má samozřejmě i Bullitt z roku 1968, ale tam se jednalo o Dodge Chargera). V roce 1997 vznikl jeho (značně nepodařený) televizní remake, v hlavní roli s Viggo MortensenemJasonem Priestleym (správňák Brandon z Beverly Hills 902 10). Zmínit se rozhodně sluší skutečnost, že samotný Steven Spielberg označuje tento film za jeden ze svých nejoblíbenějších. Ve stejném roce natočil televizní film Duel o psychotickém řidiči cisterny, bezdůvodně nahánějícím obchodního cestujícího napříč americkou pouští v Plymouthu Valiant. Náhoda? Svou oslavnou pozici našel rovněž na poli hudebním. Alternativní rocková kapela Primal Scream podle něj pojmenovala své album a odkazy nalezneme i v písních Guns n' Roses Breakdown nebo Show Me How to Live od Audioslave.

"This radio station was named Kowalski, in honour of the last American hero to whom speed means freedom of the soul. The question is not when's he gonna stop, but who is gonna stop him."




Big Fish (2003) - 80%
Velká ryba
Do podobné škatulky, jako zmíněné Interstate 60, patří i toto Burtonovské dílo. I tentokrát je na pořad dne cesta mýtická a neskutečná. Nebo že by byla skutečná? Ed Bloom (Albert Finney) dokázal upoutat pozornost všech svými neuvěřitelnými historkami. Jediný, kdo tomuto kouzlu nepodlehl, je jeho odrostlý syn Will (Billy Crudup). S přibývajícími roky zjišťuje, že o svém otci nic, krom jeho velkolepých vyprávění, neví. A jelikož se svých příběhů nehodlá vzdát, rodinné vztahy chabnou. Posledním možným pokusem o smír nastává v době posledních dní života. Překousne Will naposledy podivné vyprávění svého otce a podaří se mu v něm nalézt skrytý smysl? Nebo se vše skutečně odehrálo? Samotné cestování nastává v druhé rovině filmu, v retrospektivním vyprávění o strastiplné cestě za hledáním štěstí a ženy svých snů. Roli mladého Eda ztvárnil Ewan McGregor, který na svých cestách potká obra, čarodějnici, siamská dvojčata, cirkusového principála s velkým tajemstvím a celou řadu dalších postaviček. Na první pohled pohádkové vyprávění v sobě nese hlubší poselství a metaforické životní pravdy v neokoukaném pestrobarevném světě. Několik z klíčových scén dokážou vyhnat slzy do očí nejednomu diváku, ale tento snímek rozhodně není o smutnění. Jedná se o film Tima Burtona, proto je asistence hudebního skladatele Dannyho Elfmana a manželky-herečky Heleny Bonham Carter samozřejmostí (pozor, tentokrát žádný Johnny Depp!). Tentokrát vše hraje všemi barvami, nikoliv hororovými stíny gotických architektur. Přesto je zde jeho rukopis a vizuál zřetelně čitelný. Když si k hereckému obsazení přičteme jména jako Jessica Lange, Marion Cotillard, Steve Buscemi nebo Danny DeVito, vznikne velmi příjemná podívaná, v níž si svůj kousek najde každá generace.

"A man tells his stories so many times that he becomes the stories. They live on after him, and in that way he becomes immortal."




So weit die Füße tragen (2001) - 70%
Bílé peklo
Nic nepodněcuje absolvování vyčerpávající cesty s nejasným koncem jako snaha vymanit se ze zajetí a přežít cestu domů za svou milovanou rodinou. Útěky ze zadržovacích zařízení nikdy nejsou jednoduchým úkolem, ale pokud jsem německý důstojník, zavřený v ruském gulagu, máte problémy mnohonásobně vyšší. Tento německý film byl natočen na základě knihy podle skutečného příběhu. Clemens Forell (Bernhard Bettermann) byl ke konci druhé světové války skutečně zajat sovětskou armádou a spolu s mnohými dalšími zajatci transportován na nejvýchodnější cíp mrazivé Sibiře na nelidskou práci v dolech. Touha vymanit se z područí věznitele a dostat se zpět do Berlína byla ovšem silnější než nejmrazivější vánice. Cestu přes celou Sibiř nekomplikovali pouze nepřátelé, ale hlavně nepříznivé přírodní podmínky. Hlavní roli zde nehraje názorová ideologie a černobílé vykreslení německých vojáků. Clemens je především člověk, kterému válka vzala to nejcennější, co měl - šťastné chvíle se svou rodinou. Takovýto hnací motor funguje na obou stranách barikády, v nejvypjatějších situacích se probouzí základní lidské hodnoty, které jsou univerzální. Minulý rok se na plátna kin dostal obdobný příběh - Útěk ze Sibiře, rovněž inspirovaný skutečnými událostmi. Tentokrát z pohledu Poláka Janusze a několikačlenného uprchlivšího týmu, který se vydal ze Sibiře do Indie. Jelikož se jedná o hollywoodský film se zvučným hereckým obsažením, vysokým rozpočtem a záštitou National Geographic, naskytl se pohled na cestu napříč několika podnebných pásem oku lahodící, ovšem poněkud zkratkovitý. Bílé peklo nabízí přeci jenom o něco intenzivnější zážitek, kde je boj o přežití muže v divočině akutnější. Ať už máte názor na německou kinematografii posledních desetiletí jakýkoliv názor, tento film, stejně jako jeho námět, maže hranice a výsledek je skutečně působivý.

"Vergessen Sie nicht, wer hier wem unterstellt ist!"




Thelma & Louise (1991) - 80%
Thelma a Louisa
Dvacet let po plundrování arizonské pouště řidičem Kowalskim se opět dostáváme na známou trať, z níž není cesty zpět. Tentokrát se režie zhostil samotný Ridley Scott a vytvořil další ze svých legendárních děl. Thelma (Geena Davis) a Louisa (Susan Sarandon) se vydávají na nevinný výlet za účelem víkendového rybaření a odpočinutí si od svých komplikovaných vztahů. To se má ale rázem změnit. Nešťastnou shodou okolností se z nich stávají uprchlíci před zákonem a musí se s touto situací nějak vypořádat. Cesta nereprezentuje východisko ze zapeklité situace, je poslední možností svobody, katalyzátorem uvědomění si nevyhnutelné osudovosti. Zároveň také posouvá charaktery do zcela nových pozic. Největší změnou prochází Thelma - od naivní a důvěřivé krasotinky k sebevědomé ženě, která je schopná v potřebných okamžicích jednat improvizovaně s chladnou hlavou. Vypjaté situace si žádají extrémní řešení. Vůbec celý tento road movie svým způsobem oslavuje sílu a ženské sebevědomí. Aby tento jev vynikl co nejvíce, tvoří většina mužského osazenstva typické hloupé a šovinistické postavy. Jednu z prvních výraznějších rolí si zde střihl mladičký Brad Pitt jako stopař, rok před slavnými Gaunery se v jednom filmu potkali také Harvey Keitel a Michael Madsen. Dokonalou souhru hereckých koncertů a režisérova pevného vedení dotvrdil Hans Zimmer, jehož hudba je jedním slovem magická. Bluesové riffy kytaristy Pete Haycocka pasují k celkové atmosféře a ještě fungují i zcela samostatně. Snímek se svým laděním může krom jiného hrdě řadit i po bok takových klasik jako je Butch Cassidy a Sundance Kid (díky určité scéně). Jedno je ale jisté, výlety Grand Canyonem už nikdy nebudou stejné.

"You shoot off a guy's head with his pants down, believe me, Texas ain't the place you want to get caught."


The Land Before Time (1988) - 75%
Země dinosaurů
Druhý animovaný zástupce také nebude zcela tradičního rázu. Tentokrát se dostáváme miliony let nazpátek do dob, kdy světu vládli dinosauři. Ale také nestabilní příroda plná tektonické činnosti a zemětřesení. To v kombinaci s krvelačnými tyrannosaury zapříčiní nutnost přesunutí stáda býložravců do zaslíbeného údolí. Jenomže ve všem zmatku se od skupiny oddělí několik mláďat, která se musí se vším vypořádat sama. Členy nově vzniklého týmu jsou brachiosaurus Littlefoot, triceratops Cera, saurolophus Ducky, pteranodon Petrie a stegosaurus Spike. Tito noví kamarádi se musí vypořádat nejenom se ztrátou svých bližních a všudypřítomným nebezpečím, ale také s vlastním temperamentem a schopností vzájemné spolupráce. Co ale odlišuje tento snímek od ostatních? Za Zemí dinosaurů stojí totiž celá řada velmi známých jmen. O hudební stránku se postaral James Horner a producenty snímku byli dokonce Steven Spielberg, George Lucas nebo Frank Marshall. To zcela jistě přispělo v celkové "epičnosti" putování a funkčním dojemným scénám. Jedná se o ukázkový rodinný balíček, cílová skupina předpubertálních ratolestí je zřejmá, ale dokonce i dospělí si přijdou na své. Problém nastal, když se majitelé práv rozhodli tento model zpeněžit co nejvíce to šlo. Vzniklo tak 13 (!) televizních pokračování a jeden seriál. Není snad nutné dodávat, že veškerá atmosféra prvního filmu šla do kytek a zůstaly jenom barevné taškařice několika dinosaurů. Sluší se zmínit, že podobný koncept se snažilo aplikovat i studio Disney se svým digitální Dinosaurem, ale i přes některé své nesporné kvality byl příběhově mnohem plošší.

"Let your heart guide you. It whispers so listen closely."




Tímto by byla druhá desítka, tematicky zaměřená na subžánr road movies, ukončena. Pochopitelně není kompletním výčtem všech filmů, splňujících stanovená pravidla, ale snaží se reprezentovat nejvýznamnější zástupce této kategorie, možná některé neprávem opomíjené. Na zvířecí putování Neuvěřitelné cesty už místo nezbylo, stejně jako na cestu vesmírem ve Stopařově průvodce po Galaxii, postapokalyptickou Cestu,  transsexuální Dobrodružství Priscilly, královny pouště a mnohé, mnohé další. Některé se mohou časem dostat do samostatných článků, tak neváhejte případné návrhy sdělit v komentářích. Vytvoříme tak ucelený přehled na tento specifický a v letních měsících obzvláště oblíbený žánr.


0 komentářů:

Okomentovat