Hledej

pondělí 1. října 2012

Rock of Ages (2012) - 60%

Rock of Ages
Každá dekáda je něčím specifická. Málokterá z nich je ale tak nepřehlédnutelná, jako 80. léta. Filmy získaly jasný vizuál, hranice fantazie byla posouvána s technickými dovednostmi a dějové oblouky vytvářely svoje nové žánrové škatulky. Ale nejenom ve světě filmu byly tyto změny tak snadno rozpoznatelné. Změnila se móda, styl života a celá kultura, včetně hudby. A na máloco můžeme dnes vzpomínat v dobrém, jako právě na audiovizuální tvorbu. Nejsou to ale vzpomínky pouze nostalgické, řada písní, žánrů a stylů zůstala nadčasová a dokáže oslovovat diváky/posluchače bez ohledu na letopočet. Do děl vchází energie s rebelií a stírají se hranice konvencemi. Sex, drogy & rock'n'roll, to jest hlavním krédem! Proč tyto priority nepředstavit současným generacím a ukázat jim, že kvalitní díla vznikala i bez masivní podpory počítačů a auto-tune technologií!

Tento prolog je možná brán příliš ze široka, ale je nutný k následujícím obhajobám. Mluvíme tady o dvou érách, 80. léta a současnost (10. léta?). Zatímco nyní tvorba populárních hvězd připomíná marketingovou manufakturu a propagované rychlokvašky oslovují miliony zblázněných fanoušků na počítačově upravovaný hlas, elektronickou hudbu a hloupé texty, tehdy... Tehdy byla situace vlastně vzhledem k celkovému dobovému dění obdobná. Na vrcholu řetězců šedých eminencí vždy stál nenasytný manažer/studio, kterému jde o peníze až na prvním místě. Umělci se tak zase museli umět prodat lačným fanouškům. 80. léta rozšířila pole působností těchto hvězd o plochu televizních obrazovek. Jakmile začala vysílat populární hudební stanice MTV (1981), rozmohla se tvorba videoklipů a barvité stylizace hudebníků. Ve spojením s rostoucí oblibou heavymetalové scény vznikl speciální podžánr - glam metal (někdy také označován jako hair metal nebo pop metal). Texty písní oslavovaly divoký styl života, plný alkoholu, večírků, sexu a zábavy. Hudební nástroje se rytmicky doplňovaly s důrazem na hlasitost, tempo a energetická sóla elektrických kytar. Zkrátka poctivá hudební práce.


Co má ale toto historické okénko společného s recenzí současného muzikálu? Víc, než by se mohlo zdát. Rock of Ages vychází původně z úspěšného broadwayského stejnojmenného muzikálu, ale na prknech i plátně nese stejné poselství - poctu 80. létům (nejenom) po hudební stránce. Před očima nám vyroste dobře známý stylizovaný svět. Dlouhé vlasy, útlé oblečení, makeup bez ohledu na pohlaví a řízná hudba v pozadí. A stejně tak podobně naivní příběhy, které mají být napůl věrohodnou rekonstrukcí a napůl novodobou karikaturizací. Je to dobře, nebo špatně? Muzikál s dobovými písněmi pop metalu, které jsou dodnes uznávané a stále hrané, to zní přeci dobře! Módní návrat nostalgie 80. let je v současné době velmi populární, jak nám dokazují mimo jiné borci z Expendables. Moderní cover verze známých písní jsou rovněž oblíbenou zábavou, jak nám dokazuje populární hudební seriál Glee. Jak si s tímto návratem poradil Adam Shankman a jeho filmová verze Rock of Ages? Obdobně jako výše zmiňovaná díla. A to není příliš dobře.


Nejprve si konečně osvětleme základní námět. Ocitáme se v polovině 80. let, kdy se heavy metal dočkával jak vrcholu své slávy, tak vlně kritik kvůli jeho obscénnosti. Do tohoto divokého světa Hollywoodu přijíždí Sherrie (Julianne Hough) se snem proslavit se jako zpěvačka. Záhy se ale potkává s tvrdou realitou odtažitého velkoměsta a jeho nevyzpytatelných obyvatelů. Jedním z nich je Drew (Diego Boneta), začínající muzikant, který pracuje jako barman v hudebním klubu Bourbon Rooms a láska na první pohled je na spadnutí. Majitel klubu Dennis (Alec Baldwin) a jeho pomocník Lonny (Russell Brand) se potýkají s finančními problémy, když je o výdělek z úspěšného koncertu superhvězdy Stacee Jaxxe (Tom Cruise) připraví jeho chamtivý manažer Paul (Paul Giamatti). A situaci jim neulehčuje ani starostova žena Patricia (Catherine Zeta-Jones), která se rozhodla vydat do boje se "zlou hudbou". Od této chvíle musíme sledovat všechny zápletky, přičemž často nelze jednoznačně určit jednu z nich za hlavní. Je to klasická romance Drewa a Sherrie o lásce, zklamání, rozčarování a dospění? Nebo snad existenciální problémy nepochopeného rockera par excellence Stacee Jaxxe, který se utápí na vrcholu slávy? Zlé řádění ďábelského manažera? Politická kampaň starosty a jeho zarputilé manželky? Komediální hláškování přátel Dennise a Lonnyho? Uff...

We built this city on rock and roll

A do tohohle guláše přimíchejte bezmála 20 hudebních vystoupení. Na(ne)štěstí má film přes dvě hodiny, tak se do něj vše vejde. Bohužel na úkor plynulosti, udržitelnosti pozornosti a zkratkovitosti některých linií. Vypíchněme napřed klady. Sem bezesporu patří herecké obsazení, v čele s Tomem Cruisem. Ten je zde skutečně k nezastavení a svůj part si užívá jako v takové Tropické bouři. Nehledě na dispoziční vlastnosti úctyhodného hlasového rozptylu. Jistě, není to Joe Elliott, Axl Rose nebo John Bon Jovi, ale hlasově všechny písničky s přehledem zvládá. Kousek za jeho výkonem stojí dvojice Aleca Baldwina a Russella Branda. Ta by si za svůj komediální výkon zasloužila vlastní spin-off. Paul Giamatti standardně odvádí dobrý výkon a s culíkem a knírem dokonale zapadá do představovaných 80. let. No a Catherine Zeta-Jones to sluší, jako už dlouho ne. Ústřední mládežnická dvojice už nemá přinést co nového, ale je alespoň sympatická a umí zpívat. Ale ať se snaží jak chtějí, jejich verze metalových písniček snadno sklouzávají k popu. Stejným syndromem trpěl i seriál Glee, který se později začal věnovat převážně tomuto lehčímu žánru.  Na rozdíl od něj zde nejsou písničky předělávány stylem acapella ani žádným jiným, ale i když je zde přítomno několik zdařilých mashupů, zachovávají si songy své kouzlo a umě reprodukují každou notu. Tím se pomalu dostáváme k negativům.


Hlavním problémem je již avizovaná délka. Více než dvě hodiny je zkrátka moc. Je jasné, že tvůrci se snažili obsáhnout téměř všechny písničky z muzikálové verze, ale dialogy mezi jednotlivými hudebními scénami pak připomínají pouze uváděci předěly, aby se mohlo mluvit písněmi. Místo celistvého filmu sledujeme sled videoklipů, které sem tam přeruší nějaká ta konverzace či nenápadný odkaz na 80. léta. Těch tam mohlo být mnohem více, než několik zakomponovaných názvů slavných písní do běžného dialogu (Turn Up the Radio!), pomrknutí na videoherní kulturu (Donkey Kong) nebo popkulturních narážek na slavné filmy této éry (Hříšný tanec, Půlnoční kovboj). Prostor tu na to jistě je. Další problém nastává se sledovanými zápletkami. Ty jsou stejně hloupé, jako jejich námětové předlohy, ale u těch dnes funguje alespoň nostalgie. Zde působí akorát velmi předvídatelně a nezajímavě. Tento problém je symptomatický i akčních Expendables, ale o nich zase příště. Film se navíc snaží tvářit dospělácky drsně všemi těmi sexuálními narážkami, ve skutečnosti je ale poměrně neškodným dílem pro odrostlejší mládež, která se zhlédla právě třeba v seriálech typu Glee.

Co od filmu očekávat a komu je nakonec určen? Stylem natočení zaujme mladší ročníky, které tak může přivést na kvalitní muziku, za to rozhodně palec nahoru. Otázkou je, zda současní pozdní teenageři stojí o takovou mohutnou lekci "pokleslé a dekadentní" zábavy 80. let s několika hereckými dinosaury. Fanoušci tohoto specifického hudebního žánru mohou stokrát prskat, jak jsou originální verze lepší (což bezesporu jsou), ale jejich covery se celkem zdařily a nedělají původním dílům špatnou reklamu. Připomenutí pecek z dob, kdy světu vládl rock, rozněžní srdce nejednoho hudebního fanouška. Kdy jindy se dají ve filmu poslechnout písně od Whitesnake, Foreigner nebo Def Leppard v plné kráse? Obě skupiny sráží stejné potíže, natahovaný předvídatelný děj a přílišná snaha být cool.


Rock of Ages je klasický uklízecí film. Dá se u něj dělat spousta věcí, poslouchat zdařilé cover verze oblíbených písní, sem tam se zastavit a pobavit se s několika vtipnými scénami či rozhovory a napůl se stále věnovat něčemu jinému. Jako podkres snímek uspěje. Když je ale vyžadovaná pozornost po celou dobu, těžce nezvládá udržet poutavost a to i přes to, že režisér snímku má za sebou poměrně zdařilý muzikál Hairspray a jednotlivé hudební výstupy mají potřebnou dynamiku. Navíc se žádná rekonstrukce nálady 80. let nekoná a divák si musí vystačit jen s exhibicemi několika postav. Nebýt chytlavého soundtracku, jednalo by se o těžký průměr (ačkoliv to je velmi subjektivní záležitost). Takhle jenom trochu vyčnívá ze šedých řad díky zapamatovatelným charakterům. Nic více, nic méně. Škoda.

Ale protože osvěta je potřeba, obzvláště v oblasti hudebního průmyslu, zde je seznam písní, které se dočkaly ve filmu svých cover verzi. Odkazy vedou na youtube s ukázkami od původních umělců! Keep on rockin'!
Další písně od originálních tvůrců, které zazní ve filmu na několika místech v původním znění:

Sherrie: I'm a stripper at the Venus Club!
Drew: I'm in a boy band!
Sherrie: [after a long pause] You win.

0 komentářů:

Okomentovat